Velešice

Velešická lípa

Druh strom: lípa malolistá

Stáří stromu: minimálně 250 let, ale možná až 400 let

Obvod stromu ve 130 cm: 495 cm

Zastavte se pod lípou a nechte na sebe působit její kouzlo. Velešická lípa roste nedaleko kostela, je tichým svědkem radostných i smutných událostí v životě místních lidí. Podle pověsti ji v roce 1617 vysadil Jaroslav Bořek Dohalský z Dohalic na památku svých rodičů zesnulých při morové epidemii. Jeho rod žije v České republice dodnes, za připomínku stojí tři synové hraběte Bořka Dohalského – Antonín, Zdeněk a František. Jako vlastenci se aktivně angažovali v protinacistickém odboji, což se jim bohužel stalo osudným.

Lípa je oblíbeným místem k zastavení, před 150 lety pod ní například ráda sedávala slavná operní pěvkyně Věkoslava Blažková Ressová. V průběhu workcampu v roce 2008 a 2012 se na lavičce pod lípou sešli dobrovolníci ze tří kontinentů.

Velešická lípa se umístila na sedmém místě v celostátní anketě Strom roku 2015. Mezi dvanáct finalistů ankety ji vybrala odborná porota ze 70 přihlášených stromů z celé republiky.

https://www.facebook.com/velesickalipa/photos_stream

Rod Dohalských a Velešice

Po několika změnách majitelů v průběhu 2. poloviny 15 a na počátku 16. století získal Velešice (spolu s Vysokým Veselím) někdy před rokem 1525 Mikuláš starší Karlík z Nežetic. Jeho dcera Anna se provdala za Mikuláše Bořka z Dohalic a v roce 1533 svému manželovi postoupila tvrz, dvůr a městečko Vysoké Veselí s dalšími vesnicemi, včetně Velešic a Sběře.

Po smrti otce v roce 1576 majetek zdědil Jan Bořek Dohalský z Dohalic, který zemřel v roce 1590. S manželkou Barborou Mladotovou ze Solopysk měl mimo dalších dvanácti dětí syna Jaroslava, který panství zdědil a zemřel pak na mor 5. listopadu 1616. Jen o několik týdnů později jej na věčnost v roce 1617 následovala manželka Anna, rozená Housková ze Zahrádky. Jejich prvorozený syn – po otci též Jaroslav – kázal prý téhož roku na památku rodičů i jako poděkování za přestálou morovou ránu v roce 1617 zasadit poblíž kostela Nanebevzetí Panny Marie lípu. Ano, myslíme si, že je to právě ona, námi obdivovaná Velešická lípa. Poté, co jeho bratranci Janu Bedřichovi byla polovina majetku konfiskována v roce 1623 pro účast ve stavovském povstání r. 1618 a konfiskát koupil císařský generalissimus vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, prodal Jaroslav mladší pod tíhou okolností v roce 1627 Valdštejnovi i svoji část rodového majetku. Protože se však ani Valdštejn, ani pozdější nabyvatelé tohoto majetku s rodem Dohalských finančně nevyrovnali, získal majetek v roce 1637 zpět Václav Bořek Dohalský. Ve vlastnictví rodu zůstal majetek až do r. 1672, kdy jej jeho synové prodali Pertoldovi Arnoštovi Zárubovi z Hustiřan.

Rod Bořků Dohalských z Dohalic žije v České republice dodnes. Za připomínku rozhodně stojí, že tři synové hraběte Bořka Dohalského z Dohalic, Antonín, Zdeněk a František, se jako vlastenci ve 20. století všichni aktivně angažovali v protinacistickém odboji. Antonín, kanovník chrámu Sv. Víta v Praze, byl umučen v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Jeho bratr František působil před 2. světovou válkou jako diplomat na velvyslanectví v Londýně a poté jako legační rada ve Vídni. V roce 1942 byl zatčen gestapem a poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau. Věznění nacisty zlomilo Františkovi zdraví. Po válce byl československým vyslancem ve Vídni. Aby toho nebylo málo, závěrečným otřesem, ze kterého se již nevzpamatoval, bylo zatčení jeho syna Jiřího, odborového rady Kanceláře prezidenta republiky, státní bezpečností v červenci 1950. Zemřel 3.1.1951 v Praze. Nejmladší z bratrů, hrabě Zdeněk Bořek Dohalský z Dohalic, byl před 2. světovou válkou redaktorem lidových novin, redakčním kolegou a osobním přítelem Karla Čapka; jako „pátečník“ se úzce stýkal i s prezidentem T.G. Masarykem. V roce 1941 byl zatčen Gestapem, vězněn tří roky na Pankráci, a v únoru 1945, tedy na sklonku 2. světové války, byl převezen do tzv. „malé pevnosti“ v Terezíně, kde byl 7. února 1945 zastřelen. Za zapamatování stojí jeho poslední výrok. Když před popravou esesák v cele zařval „Dohalsky !“, odpověděl mu Zdenek Bořek stručně: „pro vás vždycky jenom „pan hrabě Bořek Dohalský z Dohalic!. A šel ...

Je to silný příběh, kdy mohutný strom, sám o sobě pamětník historie je zároveň i historickým památníkem silného charakteru lidí, majících zde své kořeny. V roce 2015 uplynulo 70 let od konce druhé světové války r. 1945, i proto jsme Velešickou lípu přihlásili do ankety strom roku právě v tomto roce. Staneme-li pod Velešickou lipou, vzpomeňme s úctou také výročí konce celosvětové tragédie a lidské statečnosti.

doplň zdroje a fotky:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Bo%C5%99ek-Dohalsk%C3%BD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Bo%C5%99ek-Dohalsk%C3%BD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Bo%C5%99ek_Dohalsk%C3%BD

foto z workcampu pod lípou

Kostel nanebevzetí Panny Marie

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je výrazná stavba české lidové pozdní renesance se vzácným renesančním kamenickým dekorem. Kostel byl postaven již před rokem 1355 - už první písemná zmínka o Velešicích (právě z roku 1355) souvisí s touto stavbou, částečně přestavěn byl v roce 1581, loď kostela byla přestavěna Janem Baptistou Vlachem v roce 1611, jak dokládá i česky psaný nápis na zdi proti vstupním dveřím uvnitř kostela. Opraven byl v roce 1936.

Uvnitř ukrývá staré pískovcové a mramorové náhrobky, jeden z nich s ostatky Mikuláše Bořka Dohalského z Dohalic. Před hlavním oltářem je hrobka s letopočtem 1700, která byla určena pro rodinu Zárubovu, zůstala však prázdná. Kostel byl prý původně spojen s tvrzí na návrší, nejspíše chodbou vedoucí do zrušené oratoře nad dnešní sakristií.

Velešický hřbitov

Místní hřbitov je prastarý, obklopuje kostel Nanebevzetí Panny Marie. Na hřbitově je pochovaná pěvkyně Věkoslava Blažková-Ressová, farář Antonín Koukal i mnoho dalších místních občanů. Náhrobky jsou často z pískovce - z nedalekých pískovcových lomů (například z Ostroměře atd.) a dokládají um místních kameníků, podobně jako na dalších hřbitovech v našem kraji.

Věkoslava Blažková Ressová

(11.7.1841 Praha - 21.4.1873 Velešice)

Věkoslava Blažková se narodila 11. července 1841 v Praze v rodině hudebního teoretika a profesora harmonie na pražské konzervatoři Františka Blažka, rodáka z Velešic. V muzikální rodině se její nadání ke zpěvu úspěšně rozvíjelo a již v jedenácti letech vstoupila do žofínské akademie, v jejíchž koncertech spolupůsobila. Na pražské konzervatoři byla žačkou profesora zpěvu Giovaniho Gordigianiho.

Na začátku své kariery byla nucena hledat angažmá v zahraničí. V roce 1866 se nakonec stala členkou opery v Lipsku, kde se během čtrnácti měsíců její talent rozvinul do té míry, že se stala miláčkem obecenstva. Po angažmá v Lipsku se odebrala do Brunšviku, kde se v roce 1868 provdala za barytonistu Resse. Láska k národu a vlastenecké cítění se projevovaly během každých divadelních prázdnin, kdy zpívala na českých besedách a národních zábavách. Nakonec na přímý popud Bedřicha Smetany tato pěvkyně světového formátu opustila zahraniční angažmá a v září 1868 se stala stálou členkou Prozatimního divadla (předchůdce Národního divadla). Poprvé před domácím publikem vystoupila v Šeborově Husitské nevěstě v září 1868. Svým velkým uměním a uměleckými úspěchy brzy umlčela všechny závistivé a pomlouvačné hlasy. Bohužel její geniální pěvecký a dramatický talent již neměl mnoho času ke svému rozvoji. Naposledy tato vynikající umělkyně zpívala na svém benefičním představení v červnu 1872 a záhy poté velmi vážně onemocněla. Její další účinkování nebylo vzhledem k nemoci možné, a přesto Bedřich Smetana místo Věkoslavy Blažkové-Ressové neobsadil až do její smrti, která umělkyni zastihla 21. dubna 1873 ve Velešicích, kde byla také pohřbena.

Předčasná smrt vynikající pěvkyně velice zarmoutila jak tehdejší umělecké kruhy, tak i nadšené publikum. Nekrology časopisů Dalibor, Hudebních listů i Národních listů svědčí o oblíbenosti a významu Blažkové. Ten nejkrásnější však napsal ve fejetonu Národních listů Jan Neruda. Jeho slova loučení jsou zvlášť dojemná: Šeří se již na venkovském hřbitově. Dozpívala, hrob je němý. Byla si vyšla do nového čistého dne ještě před sluncem východem a ještě za ranního našeho chladu skončila pouť svou. Zakrátko jí na hrobě jaro vykouzlí květné pomníky a dá jí pernatými pěvci svými zapjet své nejzvučnější písně.”

Hlavní role: Milada (Dalibor), Abigail (Nabucco), Lejla (Lovci perel), Markéta (Faust a Markéta), Amálie (Auberův Maškarní ples), Rachel (Židovka), Eurydika (Orfeus a Eurydika), Ifigenie (Ifigenie v Aulidě), Hraběnka (Figarova svatba), Donna Anna (Don Giovanni) a zvláště Leonora (Fidelio) a další.

foto zde: http://operasingers.sweb.cz/nd/blazkova.htm

Antonín Koukal

Páter Koukal působil na zdejší farnosti více jak 30 let a je pochován u jižní zdi velešického kostela. Byl blízkým přítelem pražského biskupa Václava Malého.

Páter Koukal opravil většinu kostelů ve své zdejší farnosti většinou vlastními silami i přes svůj tělesný handicap. Začátkem 21.století opravil i zdejší bývalou faru, která byla již v ruinách. Zde několik let na penzi i žil a zemřel v kněžském domově ve Staré Boleslavi

Přírodní památka - Cidlina

Řeka Cidlina a přilehlé louky od Veselské Lhoty až do Smidar byly vyhlášeny evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000, od roku 2013 jsou také přírodní památkou (přírodní památka Javorka a Cidlina - Sběř).

V řece žije chráněný mlž velevrub tupý. Cidlina a Javorka jsou jednou z 10 nejvýznamnějších lokalit výskytu tohoto mlže v České republice. Velevrub se živí filtrací planktonu z vody. Je odděleného pohlaví. Samice vypouští v létě do vody velké množství larev (tzv. glochidií). Tyto larvy pak parazitují v žábrách ryb. Velevrub se dožívá obvykle 10-15 let, za příznivých podmínek se může dožít i padesátky.

Na lukách kolem řeky žije řada motýlů, například modrásek bahenní. Samička modráska je celá hnědá, sameček má na křídlech modrý poprašek. Ve čtvrtém vývojovém stádiu housenky modráska padají na zem, kde je vyhledají dělnice mravenců, které je přenesou do mraveniště. Housenky pak přezimují v mraveništích, kde se živí larvami a kuklami mravenců. odkazy, obrázky http://www.kr-kralovehradecky.cz/cz/krajsky-urad/ziv-prostredi-zemedelstvi/aktuality/ochrana-prirody/navrh-na-vyhlaseni-zvlaste--chraneneho-uzemi-a-navrh-planu-pece-o-pp-javorka-a-cidlina---sber-62705/ https://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A1sek_bahenn%C3%AD

Velešická alej

Dubovo-březová alej vysázena v roce 2012, začíná cca 150 metrů východním směrem a vede až k Veselskému háji. Sázeli místní i přespolní a každý strom také pojmenovali. Jména najdete na visačkách na stromech a také na našem webu.

Koukalova studánka

Asi 100 metrů směrem k Vysokému Veselí najdete studánku s výhledem. Pojmenovaná je po zdejším faráři, Antonínu Koukalovi, který opravil většinu kostelů ve své farnosti. Obnovená v roce 2013 díky úsilí Spolku stezka Češov - Vysoké Veselí a místních občanů.

Od Koukalovy studánky je výhled na cidlinská luka, Vysoké Veselí, Jičínskou pahorkatinu a někdy i Krkonoše.

Pradávná historie

Podle archeologických nálezů ve Velešicích (respektive na místě dnešních Velešic) žijí lidé nepřetržitě už osm tisíc let. Nálezy jsou z různých období, například meč z mladší doby bronzové.

dopsat podrobnější výpis z publikace Dr. Ulrychové

Velešice jsou součástí obce Sběř. Žije zde 17 stálých obyvatel, 6 domů je využíváno jako chalupy. V obci je veřejný vodovod a plyn. O antukové hřiště před kostelem se stará místní Sokol. Hřiště je volně přístupné veřejnosti, můžete si zde zahrát volejbal, nebo tenis.

Velešice až do roku 1869 příslušely k Vysokému Veselí, pak se staly součástí obce Sběř.

 
velesice.txt · Poslední úprava: 2016/06/21 23:55 autor: marenka     Nahoru