Velešická lípa

Velešická lipa je úžasný, krásný strom. Letos postoupila mezi 12. finalistů ankety Strom roku 2O15. Prosíme, podpořte Velešickou lípu svým podpisem! Podpisové archy jsou už teď k dispozici na obecním úřadě ve Sběři a budou také na různých akcích v okolí. Třeba na Volanickém slunovratu (20. 6. 2015) na Vackově Vysokém Veselí (21. 6. 2015), na srazu Češováku (4. 7. 2015)a samozřejmě při Putování po stezce (18. 7. 2015)

Místo setkávání

Přijďte posedět na lavičku pod Velešickou lípu! Vychutnejte si klid a pohodu v jejím stínu. Tohle místo se líbí místním i přespolním - při letních dobrovolnických akcích se tu setkali lidé ze tří kontinentů.

Vzpomínka na rod Dohalských

Lípu nedaleko kostela ve Velešicích prý vysadil v roce 1617 Jaroslav Bořek Dohalský z Dohalic na památku svých rodičů, zesnulých při morové epidemii. Tři členové rodu Dohalských se jako vlastenci angažovali v protinacistickém odboji, což se jim bohužel stalo osudným. A tak je tento strom zároveň historickým památníkem silného charakteru lidí, kteří zde měli své kořeny.

Jsme rádi, že se Velešická lípa dostala do finále ankety právě v letošním roce - sedmdesát let po skončení 2. světové války.

Trocha místopisu a také příběh rodu Dohalských

Mezi Jičínem a Kopidlnem je zvláštní část kraje, kde jakoby se čas zastavil. Jen mírně zvlněná rovina skýtá široký rozhled, kde člověk má chuť volně se nadechnout a snad i vzlétnout. Země je úrodná, pečlivě obhospodařená. Zoraná půda připomíná nalámané kousky čokolády. O žních se nad krajem vznáší nazlátlý oblak prachu, který voní chlebem. Snad proto ten pocit bezpečí a klidu a vlídnosti mezi lidmi.

Žilo zde mnoho generací. První lidé již před osmi tisíci lety, jak dokládají archeologické nálezy z Velešic i okolí. A jakoby jejich životy nevymizely. Cítíte, že jste zde vítáni. Jsou přítomni v obdělané půdě, v lesích ale i v uspořádání domů v obcích.

A kolem teče řeka Cidlina, kterou lemují travnaté louky, kvetoucí vzácnými rostlinami, mokřiny s modrým odrazem oblohy, nebo zažloutlou travou a mlhou líně se převalující nad nimi. Uprostřed luk nechybí solitér rozložité olše nebo vrby a pískovcovými kvádry, zbytky přechodu přes luka, kde i v době záplavy lze přejít suchou nohou z jedné vesnice do druhé. Dnes se tato luka pyšní označením Natura 2000.

Krajina se lehce zvedá a na kopci ve vsi Velešicích svítí do daleka kostel, zasvěcený Nanebevzetí Pany Marie ze 14. století, přestavěný do dnešní renesanční podoby v polovině století šestnáctého. Přilehlý hřbitov je obehnaný prastarou zdí s vezděnými náhrobky v podobě postav s okružími a výtvarně originálními pískovcovými sochami. Těžko bychom hledali místo působící tak zvláštně. Jako bychom zde vnímali ozvěny dávných dějů. A sílu dojmu dovršuje ona, Velešická lípa, stojící na palouku před kostelem.

Neohromí nás výškou, neboť o svůj vrchol lety přišla, ale svojí krásou, kterou si přes svůj věk zachovala. Obvod kmene měří pět a půl metru, mohutné větve ční doširoka a jizvy času překrývá stále husté zelené olistění. Svému stanovišti vděčí za zachovalost, vzácnou u takovýchto stromů. Z části chráněna budovou kostela před povětrnostními vlivy, nebyla nikdy rušena automobilovým provozem. Ač v zemědělském kraji nebyla ničena chemikáliemi k ošetření polí. Nebyla ohrožována stavební činností, ani jinou lidskou neurvalostí.

Spočineme-li na lavičce pod ní, naše myšlenky mimoděk směřují zpět, k našemu dětství. A vůbec k minulosti, kdy co špatného se stalo, již přebolelo a my pociťujeme klid a mír a možná vzpomeneme na vyprávění naší babičky, když jsme byli ještě dětmi. Možná vzpomeneme na další příběhy z minulosti... vždyť právě k rodu Dohalských, který prý lípu vysadil, se jich váže hned několik... Po několika změnách majitelů v průběhu 2. poloviny 15 a na počátku 16. století získal Velešice (spolu s Vysokým Veselím) někdy před rokem 1525 Mikuláš starší Karlík z Nežetic. Jeho dcera Anna se provdala za Mikuláše Bořka z Dohalic a v roce 1533 svému manželovi postoupila tvrz, dvůr a městečko Vysoké Veselí s dalšími vesnicemi, včetně Velešic a Sběře.

Po smrti otce v roce 1576 majetek zdědil Jan Bořek Dohalský z Dohalic, který zemřel v roce 1590. S manželkou Barborou Mladotovou ze Solopysk měl mimo dalších dvanácti dětí syna Jaroslava, který panství zdědil a zemřel pak na mor 5. listopadu 1616. Jen o několik týdnů později jej na věčnost v roce 1617 následovala manželka Anna, rozená Housková ze Zahrádky. Jejich prvorozený syn – po otci též Jaroslav – kázal prý téhož roku na památku rodičů i jako poděkování za přestálou morovou ránu v roce 1617 zasadit poblíž kostela Nanebevzetí Panny Marie lípu. Ano, myslíme si, že je to právě ona, námi obdivovaná Velešická lípa, kterou právě přihlašujeme do ankety strom roku 2015.Poté, co jeho bratranci Janu Bedřichovi byla polovina majetku konfiskována v roce 1623 pro účast ve stavovském povstání r. 1618 a konfiskát koupil císařský generalissimus vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, prodal Jaroslav mladší pod tíhou okolností v roce 1627 Valdštejnovi i svoji část rodového majetku. Protože se však ani Valdštejn, ani pozdější nabyvatelé tohoto majetku s rodem Dohalských finančně nevyrovnali, získal majetek v roce 1637 zpět Václav Bořek Dohalský. Ve vlastnictví rodu zůstal majetek až do r. 1672, kdy jej jeho synové prodali Pertoldovi Arnoštovi Zárubovi z Hustiřan.

Rod Bořků Dohalských z Dohalic žije v České republice dodnes. Za připomínku rozhodně stojí, že tři synové hraběte Bořka Dohalského z Dohalic, Antonín, Zdeněk a František, se jako vlastenci ve 20. století všichni aktivně angažovali v protinacistickém odboji. Antonín, kanovník chrámu Sv. Víta v Praze, byl umučen v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Jeho bratr František působil před 2. světovou válkou jako diplomat na velvyslanectví v Londýně a poté jako legační rada ve Vídni. V roce 1942 byl zatčen gestapem a poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau. Věznění nacisty zlomilo Františkovi zdraví. Po válce byl československým vyslancem ve Vídni. Aby toho nebylo málo, závěrečným otřesem, ze kterého se již nevzpamatoval, bylo zatčení jeho syna Jiřího, odborového rady Kanceláře prezidenta republiky, státní bezpečností v červenci 1950. Zemřel 3.1.1951 v Praze. Nejmladší z bratrů, hrabě Zdeněk Bořek Dohalský z Dohalic, byl před 2. světovou válkou redaktorem lidových novin, redakčním kolegou a osobním přítelem Karla Čapka; jako „pátečník“ se úzce stýkal i s prezidentem T.G. Masarykem. V roce 1941 byl zatčen Gestapem, vězněn tří roky na Pankráci, a v únoru 1945, tedy na sklonku 2. světové války, byl převezen do tzv. „malé pevnosti“ v Terezíně, kde byl 7. února 1945 zastřelen. Za zapamatování stojí jeho poslední výrok. Když před popravou esesák v cele zařval „Dohalsky !“, odpověděl mu Zdenek Bořek stručně: „pro vás vždycky jenom „pan hrabě Bořek Dohalský z Dohalic!. A šel ...

Je to silný příběh, kdy mohutný strom, sám o sobě pamětník historie je zároveň i historickým památníkem silného charakteru lidí, majících zde své kořeny. V letošním roce uplyne právě 70 let od konce druhé světové války r. 1945. Staneme-li pod Velešickou lipou letos na jaře, nezamyslíme se jen nad dávnými časy, kdy lípa byla útlým, právě vsazeným stromkem ale vzpomeneme s úctou i v životě lípy nedalekého výročí konce celosvětové tragédie a lidské statečnosti.

 
lipa.txt · Poslední úprava: 2015/06/18 23:40 autor: marenka     Nahoru